Prop trading
Obchodování na vlastní účet (též proprietární obchodování; angl. Proprietary Trading nebo zkráceně Prop Trading) je v bankovním sektoru obchodování s finančními nástroji (Peníze, cenné papíry, devizy, valuty, drahé kovy, úvěry nebo deriváty) vlastním jménem a na vlastní účet za účelem dosažení krátkodobého zisku, které není vyvoláno přímo klientským příkazem.
Obecně
[editovat | editovat zdroj]Banky mohou provádět bankovní obchody s neburzovními subjekty i s jinými bankami (Mezibankovní trh). Při klientských obchodech mají banky k dispozici příkaz od klienta (nebanky či jiné banky), případně jej očekávají v blízké době. Naopak při obchodování na vlastní účet žádný klientský příkaz neexistuje a ani se s ním nepočítá. Významnou roli zde hraje motivace k uzavření obchodu, neboť tento druh obchodování probíhá pouze tehdy, jsou-li identifikována a realizována krátkodobá zisková očekávání. Za tímto účelem jsou finanční nástroje drženy či nakupovány pro následný přeprodej, aby bylo využito krátkodobých rozdílů mezi nákupní a prodejní cenou nebo jiných výkyvů cen a úrokových sazeb. Vstupují-li banky na trhy vlastním jménem a na vlastní účet, nesou tržní riziko, které sice nabízí šanci na Zisk, ale zároveň představuje hrozbu straty. Tržní riziko je vedle kreditního rizika a rizika likvidity typickým rizikem bankovního podnikání.[1]
Historie
[editovat | editovat zdroj]Jazykovědec Kaspar von Stieler formuloval již v roce 1674, že „komisní obchody jsou sice bezpečnější než vlastní obchody...“[2] čímž poukázal na rozdíly mezi obchodem na vlastní účet a komisním prodejem. Pro Jonase Ludwiga von Heß představovalo obchodování na vlastní účet (tehdy nazývané Properhandel) v roce 1811 situaci, kdy někdo na základě „spekulace a na vlastní účet nakupuje zboží v cizích přístavech a městech...“.[3] V německém slovníku z roku 1840 se tím rozuměl „nákup zboží na vlastní účet“.[4]
Hlavní náplní činnosti bank byla odjakživa „realizace klientských příkazů“.[5] Obchodování na vlastní účet má svůj původ ve vstupu komisionáře jako přímého účastníka obchodu s cennými papíry. Komisionář, který původně pouze zprostředkovával obchod mezi kupujícím a prodávajícím, sám vystoupil jako prodávající nebo kupující a dodal nebo získal cenné papíry na vlastní účet. Tento postup se stal běžnou zvyklostí, protože důraz byl kladen na dosažení ekonomického cíle – nákupu či prodeje.[6] Komise pro přípravu nového obchodního zákoníku v roce 1858 konstatovala, že tento postup platil dokonce jako německé obyčejové právo.[7] Všeobecný německý obchodní zákoník (ADHGB) z roku 1861 sice tento princip omezil na zboží a cenné papíry s tržní nebo burzovní cenou, ale právně tím posvětil prolínání obchodování na vlastní a cizí účet. V roce 1917 se tomuto tématu podrobně věnoval Arthur Nussbaum.[8] V roce 1932 již bylo běžné hovořit o obchodu na vlastní účet tehdy, když bankéř vystupoval vůči klientovi při nákupu cenných papírů jako prodávající (a nikoli zprostředkovatel).[9] V takovém případě se pořízení nebo zcizení cenných papírů neděje na účet klienta, ale na vlastní účet banky.[10]
Od roku 1970 začaly banky intenzivněji budovat obchodování na vlastní účet jako výnosný sektor. Výnosy se však v průběhu let ukázaly jako vysoce volatilní a neudržitelné. Vzniklé ztráty vedly dokonce k bankovním krizím, jako v červnu 1974 v případě německé Herstatt-Bank. Zejména velmi pozitivní vývoj akciových trhů v roce 1999 vedl k výraznému nárůstu výsledků z obchodování na vlastní účet u německých úvěrových institucí.[11] Například Deutsche Bank v roce 1999 více než zdvojnásobila svůj obchodní výsledek. V USA vedlo v červenci 2010 tzv. Volckerovo pravidlo (součást Dodd-Frankova zákona) k omezení spekulativních bankovních obchodů, které nesloužily přímo klientům. Podle něj je bankám obchodování na vlastní účet povoleno pouze tehdy, pokud slouží k zajištění vlastních rizik.
Právní otázky
[editovat | editovat zdroj]Z hlediska obchodního a finančního práva nelze obchody na vlastní účet posuzovat pouze podle druhu obchodu. Finanční nástroje jako cenné papíry, devizy, valuty, drahé kovy nebo deriváty nemusí patřit výhradně do oblasti obchodu na vlastní účet, ale mohou představovat i službu v rámci klientského obchodu.[12]
Bankovní dohled
[editovat | editovat zdroj]V rámci bankovního dohledu (v Německu dle zákona KWG, v ČR v rámci regulace ČNB a evropských směrnic MiFID II) se rozlišuje, na čí příkaz a na čí účet (riziko) jsou obchody prováděny:[13]
- Obchod cizím jménem na cizí účet (přímé zastoupení): Zprostředkování obchodu. Sem patří například umístění emise.
- Obchod vlastním jménem na cizí účet (nepřímé zastoupení): Komisionářský obchod. Sem patří nakupování a prodej finančních nástrojů na základě komisionářské smlouvy.
- Obchod vlastním jménem na vlastní účet: Obchodování na vlastní účet jako bankovní činnost, pokud je chápána jako „služba pro jiné“. Ta se vyznačuje tím, že obchodník reaguje na klientský příkaz nebo jej předvídá, protože má lepší přístup na trh, aby se předzásobil pro klientský obchod, uzavřel pozici z něj vyplývající, nebo klientovi přístup na trh vůbec umožnil.[14]
- Vlastní obchod bez klientského příkazu: Obchod se provádí výhradně ve vlastním zájmu banky (tzv. nostro obchod).[15] Sem spadají všechny nákupy a prodeje finančních nástrojů na vlastní účet, které nelze považovat za službu klientům.
Právo cenných papírů
[editovat | editovat zdroj]V legislativě týkající se trhu s cennými papíry (např. v evropské směrnici MiFID II nebo českém ZPKT) je prop trading přesně definován z hlediska poskytování investičních služeb. Pokud banka nakupuje či prodává investiční nástroje na vlastní účet mimo organizované trhy systematickým a organizovaným způsobem, stává se tzv. systematickým internalizérem. Z toho pro ni vyplývají povinnosti transparentnosti podle evropského nařízení MiFIR (EU č. 600/2014).[16]
Význam pro provoz banky
[editovat | editovat zdroj]Obchodování na vlastní účet představuje klíčovou součást investičního bankovnictví[17] a je základním předpokladem pro činnost tzv. tvorby trhu (Market Making).[18] Vedle úvěrových obchodů je obchodování s cennými papíry, deriváty a dalšími finančními produkty na vlastní účet pro velké banky významnou oblastí podnikání.[19]
Vzhledem ke klesajícím ziskům z běžných klientských obchodů banky v minulosti obchodování na vlastní účet výrazně posilovaly. Odhaduje se, že 80 až 90 % denního objemu devizových obchodů připadá právě na obchodování na vlastní účet.[20]
Aktivita a strategie
[editovat | editovat zdroj]Mezi operativní činnosti patří nákup nebo prodej cenných papírů, deviz, valut, drahých kovů, úvěrů nebo derivátů, či přijímání a ukládání peněžních prostředků. To se může dít taktičtí cestou prostřednictvím arbitráže nebo spekulace. Používanými strategiemi jsou vytváření otevřených pozic, zajišťovací obchody (hedging) nebo uzavírání pozic.
Rizika
[editovat | editovat zdroj]V oblasti proprietárního obchodování vzniká riziko především z tržního rizika, které se skládá z dílčích rizik:
- měnového,
- úrokového,
- akciového (cenového),
- komoditního (např. ceny drahých kovů).
Ztráty z obchodu na vlastní účet stály za řadou finančních krizí a kolapsů bank (např. Herstatt-Bank v roce 1974 nebo pád Lehman Brothers během finanční krize 2007–2008, kdy obrovské ztráty pramenily ze strukturovaných financí jako ABS či CDO). To vedlo některé banky (např. Commerzbank v roce 2004) k dočasnému nebo trvalému útlumu čistého proprietárního obchodování.
Aby se tato rizika omezila, evropská pravidla obezřetnostního podnikání (Capital Requirements Regulation / CRR) stanovují povinnost kapitálového krytí pro otevřené pozice v obchodním portfoliu.
Řízení rizik
[editovat | editovat zdroj]Řízení rizik využívá k měření tržního rizika metodologii Value at Risk (VaR) – tedy stanovení maximální očekávané ztráty s určitou pravděpodobností za dané období.[21]
K omezení rizik se stanovují striktní limity pro obchodníky (tradery):
- Overnight limit – omezení pro otevřenou pozici přes noc (na konci pracovního dne).
- Intraday limit / Daylight limit – maximální povolená pozice během dne.
- Stop-loss limit – hranice maximální ztráty, při jejímž dosažení musí obchodník pozici okamžitě uzavřít.
- Limit splatnosti (Laufzeit-Mismatch) – omezení rizik vyplývajících z časového nesouladu splatností.
Organizace
[editovat | editovat zdroj]Pravidla řízení rizik (např. standardy MaRisk) vyžadují přísné organizační oddělení přední kanceláře (Front Office / tržní část) od následného zpracování (Back Office / Marktfolge) a řízení rizik, aby se předešlo střetu zájmů.
Z hlediska správy obchodních knih existují tři hlavní modely:
- Single Inventory Model – vedení jediné centralizované obchodní knihy na jednom místě.
- Multiple Inventory Model – vedení více knih v různých mezinárodních finančních centrech (např. evropské dluhopisy ve Frankfurtu, americké v New Yorku).
- Sequential Trading Model – globální sdílená kniha, která se během 24 hodin postupně předává mezi obchodními centry po celém světě („Passing the book“).
Účetnictví
[editovat | editovat zdroj]Obchody na vlastní účet se bez výjimky účtují v obchodním portfoliu (Handelsbuch). Finanční nástroje držené za účelem obchodování jsou vykazovány v reálné hodnotě (fair value). V mezinárodním účetnictví podle IFRS spadají tyto nástroje obvykle do kategorie Held for Trading (HfT), případně ocenění reálnou hodnotou do zisku nebo ztráty (FVTPL). Realizované i nerealizované zisky a ztráty se promítají přímo do výsledku hospodaření banky.
Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Eigenhandel na německé Wikipedii.
- ↑ Jürgen Krumnow/Ludwig Gramlich/Thomas A. Lange/Thomas M. Dewner (ed.): Gabler Bank-Lexikon, 2002, s. 1107
- ↑ Kaspar von Stieler, Teutsche Sekretariat-Kunst, 1674, s. 166
- ↑ Jonas Ludwig von Heß: Hamburg topographisch, politisch und historisch beschrieben, 1811, s. 303
- ↑ Eucharius Ferdinand Christian Oertel: Fremdwörterbuch in deutscher Schrift- und Umgangssprache aus allen Fächern des menschlichen Wissens und Treibens, díl 2, 1840, s. 694
- ↑ Hans Schichtel, Die Essen-Düsseldorfer Börse in der Nachkriegszeit, 1928, s. 25
- ↑ Hermann Staub/Claus-Wilhelm Canaris, Handelsgesetzbuch: Großkommentar, Band VI, 2004, § 400 Rn. 8
- ↑ Protokolle der „Commission zur Berathung eines ADHGB“, Band III, 1858, s. 1211
- ↑ Arthur Nußbaum, Tatsachen und Begriffe im Deutschen Kommissionsrecht, 1917, s. 67 a násl.
- ↑ Otto Burchard, Das Erfüllungsgeschäft bei der Effekteneinkaufskommission in rechtsvergleichender Darstellung, 1932, s. 6
- ↑ Carl Zimmerer, Kreditwesengesetz: Systematische Einführung und Kommentar, 1962, s. 102
- ↑ Martin Faust, Bestimmung der Eigenkapitalkosten im Rahmen der wertorientierten Unternehmenssteuerung von Kreditinstituten, 2002, s. 237
- ↑ Ernst Heymann, Handelsgesetzbuch: Drittes Buch, 1999, § 340c, Rn. 7
- ↑ Ralf Plück/Peter Kühn/Karl Jürgen Schmutzler, Kapitalmarktrecht: Gesetzliche Regelungen und Haftungsrisiken für Finanzdienstleister, 2003, s. 29 a násl.
- ↑ Oliver Everling/Karl-Heinz Goedeckemeyer, Bankenrating: Normative Bankenordnung in der Finanzmarktkrise, 2015, s. 396
- ↑ Oliver Seiler/Martin Kniehase in: Herbert Schimansky/Hermann-Josef Bunte/Hans-Jürgen Lwowski, Bankrechts-Handbuch, díl 2, 2007, § 104 Rn. 21
- ↑ Petra Buck-Heeb, Kapitalmarktrecht, 2014, s. 44
- ↑ Thomas Hartmann-Wendels/Andreas Pfingsten/Martin Weber, Bankbetriebslehre, 1998, s. 19
- ↑ Birgit Stefanie Pawelka, Investment-Banking-Strategien deutscher Banken, 2003, s. 59
- ↑ Deutsche Bundesbank, Monatsbericht Oktober 2004, s. 40
- ↑ Markus Witt, Der Eigenhandel von Universalbanken, Springer-Verlag, 2013, s. 2–3
- ↑ Mario Straßberger, Globaler Eigenhandel von Banken, 2001, s. 7